Tohle já nejím

Tento článek věnuji mému nejoblíbenějšímu, bohužel již zesnulému (ano, prvního května tomu bude již 6 let) gurmet-kritikovi Vladimíru Poštulkovi. Moc rád jsem léta četl jeho fejetony Zápisník labužníka, kterých od roku 2002 napsal mnoho, mnoho set. Na stránkách postulka.blogspot.com se zachovalo 1158 z nich a rád se k nim dodnes vracím. 

Se vší úctou si dovoluji citovat část jednoho z nich:

„Tohle já nejím!“ říká (taky mám pocit, že stále víc lidí) a zdá se mi dokonce, že to říká pyšně. Jako by se tím chlubil.

         Někdo by zásadně nepolkl nic, co vyrůstá v moři. Někdo si ukládá zákaz mléka, někdo zákaz  králičího masa. Zažil jsem některé vskutku paradoxní samozákazy: jeden můj přítel zásadně odmítal jíst šneky, tedy hlemýždě, protože „lezou po zemi a jsou slizcí…“ Přitom s chutí pojídal mrkev, které v téže zemi vyrůstala. A miloval nakládané ryzce, kteří byli slizcí i na talíři, kdežto šneci na talíři už jsou slizu zbaveni. 

         Hodně lidí mé generace, kteří vyrůstali v Čechách či na Moravě v době poválečné až do let osmdesátých, má problémy s konzumací pokrmů, které museli jíst ve školních nebo závodních jídelnách. Typickým příkladem jsou plíčky na smetaně, jedno z nejchutnějších jídel, jaká znám. V těch jídelnách je ovšem připravovaly špatné kuchařky, které si nedaly práci s čištěním a správným postupem. A tak někdo nesnáší dodnes plíčky nebo špenát nebo semlbábu nebo mléčnou polévku nebo buchtičky se šodó nebo rajskou omáčku nebo hrachovou kaši nebo červenou řepu nebo krupičnou kaši nebo koprovku nebo tlusté vepřové. A přitom my, kteří jsme měli to štěstí a známe tyto pochoutky připravené našimi maminkami, babičkami nebo tetičkami, se po nich můžeme utlouct.

Fejeton v plném znění je zde.

A já k tomu dodávám, že za léta, co se pohybuji v gastronomii jsem vypozoroval 2 druhy strávníků: konzervativní – co točí svých cca 10 jídel pořád dokola a nechtějí ochutnat nic jiného a ochutnávači, co rádi ochutnávají méně běžná jídla a rádi si dají i to, co v životě před tím nejedli. Těch ochutnávačů je výrazně méně. Má to prý i dávné historické kořeny. Před mnoha a mnoha tisící lety, kdy se ještě lidi stravovali lovem a sběrem, když objevili nový keř s plody, které ještě neznali, ochutnal je jen jeden nebo dva z tlupy a ostatní pozorovali, co to s nimi udělá – jestli ty bobule nejsou náhodou jedovaté. 

Ja ty ochutnávače mám radši. Jednak sám k nim patřím a jednak, kde by gastronomie bez nich byla? Jen díky odvážným ochutnávačům z hluboké minulosti je dnešní gastronomie tak krásně rozmanitě pestrá. 

V dalších článcích vám postupně představím naše méně běžná jídla, která máme zařazená v našem jídelníčku a budeme moc rádi, když jim přijdou na chuť nejen ochutnávači.